Závěrečné shrnutí

Během celého semestru jsme sledovali dění v Pákistánu. Věnovali jsme se terorismu, ekonomické situaci, politické situaci a vztahům s Indií. Nyní můžeme rekapitulovat.

Terorismus

Do Pákistánu se terorismus rozšířil po útocích 11. září 2001. Vlády USA a Velké Británie se o měsíc později rozhodly odstranit extrémistické skupiny z Afghánistánu a svrhnout talibanský režim. Tato operace, která nesla jméno Trvalá svoboda, byla úspěšná a spojenecké jednotky dobyly za měsíc bojů Kábul. Teroristé ze skupin Al-Kajdá a Taliban uprchli do sousedního Pákistánu. Příslušníci Al-Kajdy a Talibanu využívají hlavně oblasti Severozápadní pohraniční provincie a FATA (Federálně spravované kmenové území).
Po těchto událostech začal prezident Mušarraf spolupracovat s vládou USA. Spojenectví vydrželo dodnes, je ale nestabilní. Vysoce postavení vojenští i političtí představitelé USA (např. ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, vrchní velitel generál Petraeus, admirál Mike Mullen, atd.) sice relativně často navštěvují prezidentské sídlo v Islámábádu, ale současný prezident Zardárí i další představitelé pákistánské vlády často kritizují USA. Američané totiž uplatňují tvrdý postup v rámci boje proti terorismu, se kterým čelní pákistánští politici ne vždy souhlasí. Vláda USA je Pákistánem často kritizována např. za raketové útoky proti Talibanu a Al-Kajdě. Podle pákistánské vlády při nich umírají i civilisté. Faktem ale je, že vláda USA si ze stížností pákistánských politiků nedělá příliš „těžkou hlavu“ a naopak ještě přitvrdila. Tato strategie vede na jednu stranu k úspěchům (např. ke konci října po rozsáhlé ofenzivě kapitulovaly jednotky Talibanu v oblasti Bajauru), na druhou stranu ke zvýšení teroristických útoků a ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi. V Pákistánu prakticky není dne, kdy by nedošlo k nějakému teroristickému útoku. Kromě civilního obyvatelstva jsou terčem i vojáci, policisté i politici. Sebevražedný atentátník např. ukončil bezpečnostní setkání pákistánských politiků, které začalo 8. října tohoto roku. O měsíc později, 10. listopadu, byl dokonce unesen vojenský konvoj jednotek NATO, který vezl zásoby do Afghánistánu.
Do budoucna bude pro úspěšný boj s terorismem na území Pákistánu důležité spojenectví USA, Pákistánu a také Afghánistánu. Pákistánsko-afghánské vztahy jsou na velice dobré úrovni od invaze SSSR do Afghánistánu v roce 1979. Pákistán poskytoval afghánským uprchlíkům azyl a také dodával zbraně afghánským povstalcům (mudžahedínům). Pákistán i Afghánistán navíc v současnosti řeší úplně stejný problém terorismu. Vztahy USA a Pákistánu už jsou složitější. Současný pákistánský prezident Zardárí sice chce zlikvidovat terorismus, ale je méně tolerantní k operacím cizích vojsk na pákistánském území než bývalý prezident Mušarraf. Největším nebezpečím do budoucna je ale zvyšování protiamerických nálad u veřejnosti. Již nyní někteří Pákistánci sympatizují raději s drogovými dealery Al-Kajdy a Talibanu, kteří jim zajišťují obživu, než s americkými vojáky.

Ekonomická situace

Od roku 2001 se ekonomická situace v Pákistánu zlepšila, pořád ale je špatná. Nepříznivý dopad měly globální výkyvy (vyšší ceny potravin a ropy, finanční krize), které donutily pákistánskou vládu požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond. Ten 24. listopadu 2008 poskytl Pákistánu půjčku přes 7,5 miliardy dolarů. Kromě terorismu bude muset pákistánská vláda vyřešit v budoucnu typické problémy chudé rozvojové země. Nedostatek elektřiny a časté výpadky vedly v tomto roce k mnoha demonstracím. Přes 40 procent pracujících je zaměstnáno v zemědělství, které ale není zrovna na vysoké úrovni. Přes 20 procent obyvatel (v Pákistánu jich žije asi 170 milionů) trpí nedostatkem potravy. Úmrtnost dětí do pěti let věku je pro Evropana jen těžko uvěřitelných 100 promile. Od roku 1990 se kvůli nekvalitnímu zemědělství a zavlažování rozšiřuje malárie. Skoro polovina městského obyvatelstva žije ve slumech a přes 60 procent venkovanů nemá přístup k nezávadné, čisté pitné vodě. Sociální a ekonomická situace pákistánských obyvatel se sice zlepšila a zlepšuje, pořád ale není zrovna ideální. Asijská rozvojová banka tvrdí, že pákistánský ekonomický rozvoj je příliš pomalý, a proto nebudou splněny cíle Miléniové deklarace OSN. Světová banka zase řadí Pákistán do nejchudších zemí světa.
Pro budoucí zlepšení pákistánské ekonomiky bude důležitá spolupráce se strategickými partnery. Pákistán je členem integrace FOP (Friends of Pakistan), jejímiž členy jsou také např. USA, Francie, Čína a Saudská Arábie. Tato integrace, která sdružuje rostoucí ekonomiky třetího světa, státy G8 a bohaté ropné státy, může Pákistánu v budoucnu výrazně pomoci při ekonomickém růstu. Důležité také bude, jak efektivně bude pákistánská vláda investovat peníze od Mezinárodního měnového fondu a jiných dárců (Světové banky, Asijské rozvojové banky, Evropské komise, Velké Británie, Německa, Norska, Švýcarska a Japonska).

Politická situace

Pákistán se od roku 1970 dělí na 4 provincie (Paňdžáb s hlavním střediskem Láhaur, Sind s hlavním střediskem Karáčí, Balúčistán se střediskem Kvéta, Severozápadní pohraniční provincie se střediskem Péšávar), z nichž každá má několik krajů. Mimo provinční systém stojí oblast FATA a Území federálního hlavního města. Pákistán také spravuje na základě dohody OSN z roku 1949 území Kašmíru. Kašmír má 2 správní jednotky (Azád Kašmír a Severní oblast), které mají speciální status a jsou řízeny speciálním ministerstvem.
Pákistánská vláda má problémy s kontrolou v oblastech FATA, Severozápadní pohraniční provincie a Severní oblasti. Malý vliv centrální vlády v Islámábádu v provinciích FATA a Severozápadní pohraniční provincie souvisí s vysokou mírou autonomie lokálních vlád. Všechny 4 pákistánské provincie mají svého guvernéra, radu ministrů a provinční sněm. Zdravotnické, sociální, vzdělávací, zemědělské a jiné služby si zajišťují provinční vlády samy. Federální vláda se sice snaží posílit svůj vliv, ale např. v Severozápadní pohraniční provincii neúspěšně. Zde navíc v roce 2001 provedl prezident Mušarraf ne zrovna šťastnou reformu, která způsobila to, že dnes v celém Pákistánu existuje přes 5000 lokálních vlád. Pákistánská vláda není schopná kontrolovat dění ani v provinčních vládách, natož pak v hierarchicky níže postavených vládách.
Území Severní oblasti je osídleno lidmi, kteří se chtějí vymanit z pákistánské nadvlády a připojit se k Indii. Proto ani vláda pevné ruky nemůže zajistit pákistánské federální vládě kontrolu v regionu. Federální vláda proto také podporuje separatistické organizace (nejznámější takovou organizací je Laškar-e-Tajba). Centrální vláda nechce přijmout žádný demokratický systém v oblasti a v některých regionech jsou omezována lidská práva.

Dlouhodobou slabinou politického systému Pákistánu je silné postavení armády a tajné služby ISI. Od rozpadu Britské Indie v roce 1947 provedli armádní činitelé 5 státních převratů. Na armádu je vyčleňováno skoro 60 procent peněz ze státního rozpočtu. Řediteli mnoha státních i soukromých podniků jsou bývalí důstojníci. Tajná služba ISI se někdy chová jako „stát ve státě“. Až donedávna dokonce měla tajná služba dokonce svou vlastní politickou stranu. Teprve 25. listopadu oznámil Šáh Mehmúd Quréší, pákistánský ministr zahraničí, že tento politický subjekt (který navíc byl obviňován západními státy z podpory Talibanu) byl rozpuštěn.

Vztahy s Indií

Vztahy s Indií jsou v současnosti jedním z mediálně sledovaných témat. Indicko-pákistánské vztahy nejsou dobré už od rozpadu Britské Indie od roku 1947. Již tehdy začal spor o Kašmír, který vyústil ve dvacátém století ve 4 ozbrojené konflikty. Současné vztahy se nesou ve znamení teroristických útoků v Mumbaji, které proběhly koncem listopadu. Z těchto útoků bylo obviněno tajnými službami Indie a USA a indickými policejními orgány již výše zmíněné hnutí Laškar-e-Tajba. Pákistán byl dále obviněn z přímé podpory teroristů. I kdyby pákistánská vláda neměla s mumbajskými útoky nic společného, tato událost jasně ukázala, že vzájemné vztahy mezi Indií a Pákistánem jsou velice křehké. Ani zadržení teroristy Lakhviho (hlavního organizátora útoků) pákistánskými speciálními jednotkami 8. prosince nepřineslo uvolnění napětí. Naopak, indický tisk i někteří odborníci na terorismus tvrdí, že Pákistán zatkl Lakhviho jen kvůli mezinárodnímu nátlaku (což nelze vyloučit).
Vztahy Pákistánu a Indie pozorně sledují USA. Pákistán je klíčovou zemí v boji proti terorismu a spory s Indií tomuto boji nijak nepomáhají. Proto po mumbajských útocích hned několik politiků a vojenských představitelů USA navštívilo Islámábád (nezávisle na sobě). Uklidnit situaci přiletěl i britský premiér Gordon Brown. I EU chce do budoucna upevnit vztahy s Pákistánem a zmírnit napětí v regionu. Zájem USA a EU je pochopitelný – Indie i Pákistán vlastní jaderné zbraně a případný konflikt by mohl mít katastrofální následky.

Literatura:

Pro shrnutí jsme využili všechny dříve použité zdroje pro analýzy a zprávy.